Kdy začne zemědělství dbát hodnot kulturní krajiny a životního prostředí? Bez donucení nikdy.

19.8.2017

Kdy začne zemědělství dbát hodnot kulturní krajiny a životního prostředí? Bez donucení nikdy.Koncem letošního jara na jednom pražském nádraží proběhlo fórum solidární ekonomiky. Naše ekofarma je sociální, tzn. vedle produkce ovčích sýrů se zabýváme i inkluzí. Náš přístup k hospodaření je tím pádem výsledkem světonázoru a Monika Hoření mě vyzpovídala pro rozhovor. Čtenářská obec Haló novin a Respektu se asi moc nepřekrývá, takže obsah přetavuji do svébytného textu sem.

 V polovině července proběhla na naší ekofarmě Biostatek akce v rámci kampaně Poznej svého farmáře. Na place stál skákací kombajn, a když zapršelo, klouzal tak, že nešel používat. Právě leje, rolník tleje…

Předvedlo se u nás dalších sedm farmářů, výrobců, zpracovatelů a vlastně modelových příkladů rozumného a šetrného využití venkova. Organizátor: Ministerstvo zemědělství zapracoval skvěle, tak jako asi i na dalších cca dvacíti podobně milých farmách do zapojených do kampaně. Do bezvadné kampaně, během které snadno vzniká dojem, že kolem českých vesnic zemědělci pěstují zeleninu, chovají brav i skot a kde spotřebitel může nakoupit. Kdepak, drtivou většinu naší krajiny obstarávají subjekty, jejichž účast v podobné kampani je naprosto irelevantní. Poznávat svého farmáře v areálu, kam je nepovolaným vstup zakázán a někde bokem leží kupa kanystrů s ikonkami rozežírané ruky i leklé ryby, do toho všetečné otázky destruktivních dopadech konvenčního zemědělství? To není vizitka farmáře, kterou ministerstvo komunikuje.

Na druhou stranu spása evropského venkova není jinde, než právě ve velkém množství malých farem, které slouží lidem a dbají hodnot kulturní krajiny a životního prostředí. Takové hospodářství ovšem nemůže vyhrát soutěž, kde zisk je skóre.

Jedna z úvodních otázek rozhovoru šla za finanční podporou ze strany státu/Unie. Tedy: žádat je stále snazší a méně nákladné. Peněz je tolik, že principy jejich distribuce podléhají vlivu samotných příjemců, v našem případě velkých hráčů na poli zemědělských technologií, chemických přípravků, osiv... a v neposlední řadě půdy. Zemědělství v roce 2016 spolklo 38% evropského rozpočtu, kupeckým počtem tedy dojdeme k výsledku 2.400,- Kč na každého Evropana. Zajímalo by mě, jak by se změnil venkov, kdyby stát, resp. Evropská unie, na dotační politiku rezignovaly. Oněch cca 15mld. (ČR), které jsou do zemědělského sektoru prostřednictvím dotací vkládána, bychom využili jinde, nebo bychom se na ně nemuseli skládat. Chopil-li by se někdo tvorby modelu útlumu zemědělských dotací a hledal přitom společensky i ekonomicky udržitelné řešení, jsem zvědavý, jak by z návrhu vyšlo životní prostředí, kvalita a cena potravin a venkovská infrastruktura vůbec. Od toho, jak vypadá a vypadala podpora dnes a v minulosti, se můžeme odpíchnout v hledání variantního řešení, klidně i radikálního – bez nárokové finanční podpory, jejíž výše je odvozena od počtu obhospodařovaných hektarů jen s malým ohledem na šetrnost, se kterou s půdou nakládáme.

 

Aktuálně se vede polemika nad tím, zda je mravné kompenzovat zemědělcům sucha, když oni nejsou schopni postarat se o půdu tak, aby měla dostatek vláhy jaksi přirozeně.

Nevidím moc rozdílu mezi kuřetem z brazilského, indického, holandského nebo českého velkochovu. Přístup ke kuřecímu materiálu panuje ve všech těchto podobný a liší se jen podle toho, co kde legislativa směrem k »životní pohodě zvěře« nezakazuje. Rádio mi sem tam hlásá, kterak lidé nakupují podle ceny. Prý v Česku jde o spotřebitelské pravidlo víc než jinde v Evropě. Takže není divu, že náš drůbežářský průmysl se co do ceny porovnává s planetární konkurencí a před běžným zákazníkem neobstojí bez drastické produkční praxe. Má význam učit návštěvníky obchodních středisek sahat po dražším (ale českým, bez antibiotik, z tvora co zná slunce...) plátku prsa, když vedle leží „stejné“ za polovic? Tady mi přijde trefný příklad z byznysu kolem finančních půjček. Dnes víme, že než se snažit vychovávat dlužníky, má význam nastavit spravedlivý legislativní rámec, tedy vychovat instituce, které na poskytování půjček vydělávají a postavily na práci s penězi své živobytí. Sehnat predátorskou půjčku u regulérních společností najednou nešlo. Nevím, jak dosáhnout toho, aby bylo „kuře za 49 kilo“ k dostání jen na černém trhu, ale vím, že nákup potravin vzniklých bez zátěže prostředí musí být mainstreamovou, popovou, běžnou záležitostí. Ať to není furt jen ten zákazník, který má odpovědně rozhodovat o původu, kvalitě a bezpečnosti toho, co veze v nákupním vozíku k pokladně samoobsluhy.

Toužím po venkově, tedy stále největší člověkem kultivované části povrchu Země, který bude živý, krásný a přívětivý. Pohled do demografických, sociologických, ministerských i dalších jiných studií napovídá, že z venkova se utíká, zemědělské půdy ubývá a její kvalitu si zhoršujeme, infrastruktura chátrá. Deset let života ve Valči – malé barokní vesnici obklopené lány pro cash-crops a křovím pro myslivce – a dávám studiím jednoznačně za pravdu. Zároveň tu však máme dalších 5 rodinných ekofarem, tím pádem rozdíl mezi konvenční a novou praxí je vidět, cítit, dá se zažít. Zároveň jsme všichni, malí i obří, příjemci popsaných dotací. My malí bychom zajásali, kdyby se nám všem zemědělcům dotace zrušily. Na půdě by se pak mnohem víc hospodařilo podle selského rozumu – podle toho, co umožňuje to které konkrétní pole, louka, jiný biotop... nikoli podle aktuální nabídky EUR z evropského rozpočtu. To je na celý další článek, takže nakonec jen něco mezi zvoláním a provoláním:

Jakákoli podpora zemědělství přichází vniveč, když není, kde správné agrotechnické postupy uplatňovat. Správnost znamená bez destruktivních nároků na krajinu, životní prostředí a místní komunitu. Vysoká náročnost získání byť několika hektarů zemědělské půdy k legálnímu užívání je jednou z nejpalčivějších bolestí dnešních nejen českých a evropských, ale celosvětově venkovských komunit. Dostat se se k půdě znamená propachtovat, půjčit na dobré slovo, koupit ji, jakkoli mít legální možnost obdělávat dva tři hektary pro zpohodlnění života svého i svých bližních.

Půda je nesmírné bohatství a je jí kolem nás tady na českém venkově, tedy maximálně pár desítek minut MHD z centra kteréhokoli našeho města, vidět tolik, že hektar není žádná míra. Co je vidět ještě míň, je degradace půdy využívané zemědělsky. Konvenčně. Ministerstvo zemědělství se s Evropskou komisí nad sebou snaží o kroky směrem k nižšímu zatěžování ekosystému, snaží se uplatňovat politiku, při které zemědělec nebude nahrazovat přirozené půdní pochody svými chemickými vynálezy, ale nějak to drhne. Zemědělství je vlastně obchodem, nikoli soustavnou a ohleduplnou prací na půdě. Však ani důlní společnost nemá zájem na tom, aby v dolu zbyly horniny, které přišla sklidit.

Aby to nebyl tak smutný konec článku, ještě avízo:

Salon SocInGr (Social Integration in Green) proběhne ve čtvrtek 24. srpna od deseti hodin v prvním patře pavilonu Z v rámci agro-chemo-techno korporátního veletrhu Země živitelka v Českých Budějovicích.  Salon bude hned prvním seminářem Země živitelky, která se anglicky nazývá Bread Basket. Zmíněná témata tam během setkání probereme horem dolem. Můžete s námi, občerstvení přivezeme z naší sociální ekofarmy Biostatek.

Autor: biostatek   |   Sekce: V MÉDIÍCH   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Související články


Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

biostatek - Zámecká 20, 364 55 Valeč - vojtech@biostatek.cz